Přebývá mi srdce
Miguel Hernández
Ze španělských originálů výbor sestavil
a přeložil Michael Doubek Ilustroval Gustav Zlatý
Pablo Neruda
o Miguelu Hernándezovi
Migueli ze Španěl, hvězdo
nad zpustošenou zemí,
nezapomenu na tebe, příteli!
Tvoje smrt mne naučila životu:
mé oči přikryl závoj,
abych v sobě
nenalezl pláč,
nýbrž neoblomné
zbraně!
Čekej je! Čekej mne!
Úkolem Španělska, úkolem lásky je vzkřísit Miguela Hernándeze, jenž zmizel v noci, vzkřísit jej k plnému svitu. Málo básníků bylo tak ušlechtilých a průzračných jako hoch z Orihuely, jehož postava jistě opět vyroste z květů pomerančovníků nyní spící země. Miguelova záře se nespustí z nadhlavníku, jako světlo ostatních jižních poetů, přijde ze země, vytryskne z kamenitého rána, hustá jako med. Jeho poezie je hmotou trvalejší než zlato a živější než krev. Zažene bídu do stínu! Zavolá nás z cely smrti, oslní svou statečností a svojí trýzní, odkryje čisté srdce! Dá nám den! Bude oživen tlukot vzpomínek, odhalen jas, archanděl pozemské cti, jenž rozetne noc svým třpytivým mečem!
Miguel Hernández byl a stále zůstává jedním z nejvýznamnějších básníků španělské literatury. Bylo už napsáno mnoho statí o stylistické kvalitě Hernándezových veršů, pramenících z jeho vášnivého zájmu o klasiky španělské literatury, o myšlenkové i citové hloubce jeho básní a velké expresivní síle. Prvky klasické španělské literatury mísil s prvky literatury moderní. Strhující a vroucí básníkův hlas, poznamenaný vlastní tragickou životní zkušeností, hovořil o lásce, spravedlnosti, vzpouře, životě i smrti.
Výbor z díla Miguela Hernándeze připravil Michael Doubek jako připomínku 60. výročí autorovy předčasné smrti.
Mé Josefíně Listy od tebe jsou vínem, jímž se opájím, mého srdce pokrmem jedinečným.
Co jsme si vzdáleni,
týž sen se mi zdá,
podobá se moři tvé tělo,
moři trpkému se podobá.
Pastevcem listů od mé milé
jsem já sám,
v bezpečné ohradě srdce
je nosívám.
Ačkoliv tvoji tvář
země přikrývá,
napiš mi, holubičko,
co ti píšu já.
Poslední sonet Byl oškubán archanděl
a štíhlých zubů bělostný sníh,
donucen odvracet smích,
v zármutku pláče potemněl.
Jeho duši kovář přidržel
kleštěmi v plamenech bouřlivých,
co bolesti na kovadlinách nevrlých
pod údery kladiva vytrpěl.
Na jeho tělo týrané,
na růži zavřenou v klec
a na tvář v rez smrti halenou
hledím. Slza mu kane
pro jednu jedinou věc,
pro lásku, jen pro lásku tvou.
První vydání 2003, váz., formát 105x150 mm, 112 stran
|
